Hobitův blog

Ohrožený druh – křesťan 22/08/2011

Mluvčí prezidenta Petr Hájek nedávno vyvolal poprask svým tvrzením, že dnes je nejohroženějším druhem běloch, heterosexuál a křesťan. Řekl to v souvislosti se svou kritikou toho, že pražský primátor převzal veřejnou záštitu nad akcí homosexuálů a leseb známou jako Prague Pride, tedy jakýsi pražský „pochod hrdosti“. Proti panu Hájkovi se okamžitě zvedla vlna nevole, cože si to dovoluje, a jak je netolerantní.

Neznám nějak dobře prezidentova mluvčího, ale tentokrát mi mluvil z duše. Rovněž je mi sympatické, že se za něho postavil i jeho šéf, prezident, který si to u mě trochu poopravil po nešťastném výroku o vyhazovu stávkujících. Pan Hájek se ohradil především proti tomu, že akci veřejně podpořil politik. Proč se do toho musela zamotat politika? A ptám se, proč se podporovala zrovna takováto akce? Proč se podporují akce, které jdou naprosto proti tradičním hodnotám a oslavují zvrácenost jako něco normálního? Kdy naposledy vůbec nějaký politik veřejně podpořil akci z opačného pólu – pochod pro život nebo pochod pro rodinu? Nebo jinou křesťanskou akci?

Dnešní svět křičí, že křesťané jsou netolerantní, ale je to naopak tento svět, který nechce nic slyšet o křesťanství a který tento směr spíše tiše trpí. Nedávný pochod „hrdosti“ to pěkně ukázal. Zatímco o akci homosexuálů bylo slyšet po celý týden a ještě i dřív, než začala, o tom, že by se někde někdy konala akce Hnutí pro život ČR, jsem neslyšel z médií už léta! Minulý týden proběhl Světový den mládeže ve Španělsku. Pokud o něm média vůbec přinesla zprávu, pak jen v souvislosti s protesty, které tato akce vyvolávala. Na nějakém místě se na šest dní shromáždí na dva miliony lidí, a média to vůbec nezajímá! A proč? Protože jde přece o křesťanskou akci, tak nač se tím zabývat…

Zpět k pochodu homosexuálů. Ten pochod byl vlastně jen vyvrcholením týdenní akce, během které, jak se vyjádřil jeden z pořadatelů v rozhlase, „si každý něco našel“. A to je právě na tom ďábelské. Během týdne totiž byly i různé koncerty, ale taky bohoslužba – v rámci akce! Která církev se uvolila k tomu, aby uspořádala bohoslužbu a veřejně tak tuto akci dokonce podpořila?! Doufám, že aspoň ne katolická![1] To už je úplně zvrácené.

Spoustu lidí nevěřících totiž ani nenapadne, že by na tom, že akci podporuje i církev, bylo něco špatného. Přesně podle slov, že si „každý něco najde“. Ale není to tak. Účastí na akci, ať už samotném pochodu nebo na nějaké doprovodné akci, přece dávám najevo svůj postoj a podporu.

Den před sobotními pražskými koncerty na závěr celé akce jsem byl na vystoupení kapely Charlie Straight – ne v Praze, ale u nás na Moravě.  Kdybych býval předem věděl, že o pouhý den později podpoří svou účastí taky Prague Pride, tak bych tam snad ani nešel. Nemohl bych tam jít s vědomím, že něco takového podporují.

Prague pride byla prezentace způsobu života, který není normální a správný. Kulturními akcemi a řečmi o toleranci se jen maskoval veřejný projev, přihlášení k tomuto způsobu života, vždyť už jen podle názvu akce jsou účastníci na svůj styl života hrdí. Pražský primas Duka se o akci správně vyjádřil, že „je zřetelné, že se nejedná o otázku práva menšiny na toleranci, ale o propagaci uvolněného životního stylu, který není zodpovědný, důstojný a krásný“ a že “akce jako Prague Pride propagují uvolněný sexuální život a destabilizují společnost.“[2] Je to tak, nejde o projev názoru, ale o propagaci uvolněného sexuálního života.

„Hřích nenáviď, hříšníky miluj“, prohlásil kdysi svatý Augustin, učitel církve. Já si tato slova zvláště ve chvílích, kdy slyším o něčem takovém, vždy připomínám. Augustin to vyjádřil velice přesně. Jako křesťan neprotestuji proti homosexuálům jako takovým. Vždyť Bůh miluje každého, obětoval se za každého, i za homosexuála. I takoví lidé si zaslouží úctu jako osobnosti. Ovšem jen potud, pokud neprezentují veřejně svůj způsob života. Jestliže někdo jde proti obecným hodnotám a svým postojem znevažuje vše dobré a uvádí i druhé na bludnou cestu tím, že svůj způsob života označuje za správný, pak si mou úctu nezaslouží. Pak už křesťanovi zbývá jediné – modlitba a pokání. Neustále prosit za tento svět a neustále si připomínat výrok sv. Augustina.