Jak známo, jednotná evropská měna vznikla v roce 1999. Tehdy šlo jen o „virtuální“ měnu, která vznikla na základě potřeb (nebo spíš vypočítavosti?) obchodníků a bankéřů, kteří si chtěli „usnadnit“ konverzi měn při obchodování. Netrvalo dlouho a státy, které založily společnou měnovou unii, se dohodly na tom, že se bude eurem platit i fyzicky. Do doby, než se počaly tisknout bankovky a razit mince, se přidalo i Řecko. Celé se to spustilo v roce 2002.
Teď tedy bylo výročí 10 let od počátku praktického používání eura. Výročí ale nikdo neoslavoval a důvody jsou jasné. Euroměna prochází krizí, způsobenou z velké části problémy, do kterých se dostalo Řecko, a které se EU snaží už třetí rok řešit. Je ovšem nasnadě, že duo Merkozy, které je původcem takovýchto postupů, nic nevyřeší a že se peníze do Řecka cpou zbytečně. To si ovšem Merkozy nepřipouštějí, protože jim nejde o aspekt ekonomický, ale „reprezentační“, chápou euro jako věc prestiže, a proto nelze připustit rozpad eurozóny, natož zánik společné měny.
Přitom by stačil obyčejný selský rozum, aby si spočetli některé věci. Řecku nepomůže, že se mu budou odpouštět dluhy. Už dlouho je přece jasné, že ty dluhy jsou tak obrovské, že je nemůžou nikdy splatit, a je jedno, jestli se odpustí třeba 50% dluhů – i to je v případě Řecka málo. Rovněž tak Řecku nepomůže nalívat do něho další a další peníze, jen pro vidinu udržení měnové jednoty. Měna euro jako taková nezanikne, to asi ne –  už do toho bylo investováno neskutečné množství času a hlavně financí. Měnová unie jako taková nejspíš taky vydrží. Měla by však mít mezi sebou jen státy, které „na to mají“.
A Řecko k nim rozhodně nepatří. Řecku nepomůže nic než padnout „na hubu“. Vystoupit z eurozóny a začít opět používat drachmu. Je to pád až na samé dno, ale dno je od toho, aby se od něho člověk odrazil – hlouběji už přece klesnout nejde. Neustálou snahou o udržení jakési prestiže Merkozy akorát prodlužují řeckou agónii. Nemocného nechtějí léčit, chtějí jen ulevit od bolesti, což ale nepomůže. Nehledě na to, že by to ulevilo i samotné euroměně.
Navíc se objevuje otázka, kde pořád brát peníze na udržení Řecka. Už se objevil i požadavek, aby přispěly i ty státy EU, které nejsou v měnové zóně. Tedy i ČR. Podle ekonoma Pavla Kohouta je ovšem požadovaných 90 miliard korun českých (v eurech ovšem jen pár miliard) v tom celoevropském celku jako kapka v moři, která rozhodně ničemu nepomůže, a naopak pro českou ekonomiku je to významná částka. Teď, když požadavek snížili na 50 mld Kč, je to ještě menší kapka, takže to už vůbec nepomůže. Tedy už by logicky bylo lepší nedat nic. Tím spíš, že vlastně nejde o pomoc Řecku. Peníze budou použity na záchranu cizích bank, které kdysi investovaly do řeckých dluhopisů. Nevím, jestli už se nějaké dluhy Řecku opravdu odepsaly, ale odpisem dluhů by přišly na hůl právě ty banky.

Nejčerstvější zprávy hovoří aspoň o jedné pozitivní věci. Je zde snaha některých vládních stran uspořádat o otázce vstupu do eurozóny a příspěvku na pomoc referendum. To je konečně první dobrý nápad! Jde jen o to, aby byl uskutečněn. Ačkoli institut referenda u nás existuje od roku 1920, byl dosud použit jen jednou, a obávám se, že ani taková významná věc, jako jestli se má v ČR platit eurem (což už jen tak změnit nepůjde), nebude nakonec rozhodnuta lidem. Proč by si politici nechali kecat do něčeho důležitého, co by nakonec mohlo dopadnout jinak, než chtějí oni, že.
Kritici referenda argumentují jeho finanční náročností. Zatím ale opravdu skoro za 100 let bylo jen jediné referendum, bylo to 9 let zpátky, a jednou za 10 let by to snad stát měl překousnout. Že se ztrácejí miliony, ba i miliardy korun, to už těm kritikům asi nevadí, a najednou budou argumentovat jednorázovým nákladem.

Doufám, že to referendum nakonec bude, že aspoň jednou se politici zachovají fér. Jak už jsem napsal, euro tady bude i v budoucnu, doufám ale, že bez nás. A že evropští politici taky vezmou rozum do hrsti. Z dlouhodobého hlediska jim nic jiného nebude zbývat.

Pro mě to přišlo opravdu až s křížkem po funuse. Doma poslouchám z televizoru nebo v počítači, ale bývala by se mi změna frekvencí hodila na začátku nikoli ledna tohoto roku, ale prosince minulého. To jsem byl v nemocnici a Prahu jsem prostě nenaladil. Bez šance. Hlavně že Radiožurnál jsem naladil snad 5x a Vltavu 3x.

Jen škoda, že to někoho nenapadlo dřív. Celou dobu jsou v Praze a na Praze (v městě a na stanici) všichni chytří, proč to nějakou chytrou hlavu nenapadlo? Musela vyrůst celá jedna generace dětí od pádu bolševika, aby se něco dalo do pohybu… Nevím, jestli to bylo opravdu z něčí pražské hlavy nebo zda rozhlas konečně vyslyšel stesky posluchačů, ale vnímám to jako pozitivní věc, jako vlaštovku, a snad ne ojedinělou. Zvláště pokud jde o ČRo 2, který před rokem prošel dost značnými změnami, které nebyly vždy ku prospěchu věci. Že by se blýsklo na lepší časy?

Jde sice o výňatek z článku Pravoslavné církve, ale je platný obecně v křesťanském náboženství. Uvádím některé nejzajímavější pasáže.

Prohlášení biskupů Pravoslavné církve v českých zemích k problematice homosexuálních svazků a k některým v současné době rozšířeným hříchům

Bible zaujímá k problému homosexuálních vztahů jednoznačný postoj: „Nebudeš obcovat s mužem jako se ženou, je to ohavnost“ /3M 18, 22/. Sv. apoštol Pavel dále mluví o „hanebných vášních“ a také o tom, že: „Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku s ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svoji zcestnost“. Apoštol nám dále připomíná, že Božího odsouzení se dostane také těm, kdo takovéto jednání schvalují /Ř 1, 18-32/. V listu ke Korintským se dokonce mluví o tom, že tito lidé nezdědí věčný život: „Nemylte se: Ani smilnící, ani modláři, ani cizoložníci, ani modloslužebníci ani zvrhlíci …nebudou mít účast v Božím Království“ /1 Kor 6, 9- 10/.

Biblické texty odmítající homosexualitu formovaly a spoluvytvářely křesťanskou morálku a kulturu a vzdělávaly mnoho generací. Popírání přímého smyslu slov sv. apoštola Pavla některými křesťany je v protikladu ke dvoutisícileté křesťanské tradici a v protikladu biblickým textům. Homosexuální vztahy jsou z pohledu Bible i z pohledu učení církve hříchem, který odděluje člověka od Boha. V současnosti jsme ale v této věci svědky u mnoha lidí přijetí postojů, které jsou ve zjevném protikladu k učení církve a jeví se také jako nezdravé a nebezpečné pro další vývoj rodiny a společnosti.

Bylo by však velkým omylem vybrat si z mnoha hříchů, kterým lidé dnes podléhají a které jsou velmi rozšířeny pouze jeden (například praktikování homosexuálních svazků) a nemluvit o mnoha dalších, které jsou dnes ve společnosti a dokonce někdy i v církvi pokládány za přijatelné.

Zde musíme mluvit o velmi rozšířeném sobectví a individualismu a nepamatování na Boha, zrovna tak jako o rozšířené praxi mimomanželských styků, manželské nevěře, rozvodech a o častých potratech, které nemají ani zdravotní a ani sociální odůvodnění. V současnosti tolerovaným, avšak závažným hříchem vedoucím k destrukci mezilidských vztahů, duševnímu a duchovnímu úpadku je mezi mladými lidmi rozšířené nemírné holdování alkoholu a návykovým látkám. Do popředí vystupuje také hřích konzumního způsobu života, vedoucí ve svých důsledcích k destrukci Božího stvoření.

Církev a křesťané nesmí odmítat pomoc lidem, rodinám a společenstvím, pokud jsou hříchem a hříchy postiženy. Nesmí se ale také přizpůsobovat situacím majícím svůj základ v mravním a etickém relativismu, nihilismu a úpadku a prohlašovat projevy nemoci za projevy zdraví, případně před věřícími z jakýchkoliv účelových a politických důvodů zakrývat skutečnost, že hřích a přetrvávání ve hříchu přivádí člověka a lidstvo na duchovní scestí a k zatracení.

Celý článek zde.

Neznám nějak dobře prezidentova mluvčího, ale tentokrát mi mluvil z duše. Rovněž je mi sympatické, že se za něho postavil i jeho šéf, prezident, který si to u mě trochu poopravil po nešťastném výroku o vyhazovu stávkujících. Pan Hájek se ohradil především proti tomu, že akci veřejně podpořil politik. Proč se do toho musela zamotat politika? A ptám se, proč se podporovala zrovna takováto akce? Proč se podporují akce, které jdou naprosto proti tradičním hodnotám a oslavují zvrácenost jako něco normálního? Kdy naposledy vůbec nějaký politik veřejně podpořil akci z opačného pólu – pochod pro život nebo pochod pro rodinu? Nebo jinou křesťanskou akci?

Dnešní svět křičí, že křesťané jsou netolerantní, ale je to naopak tento svět, který nechce nic slyšet o křesťanství a který tento směr spíše tiše trpí. Nedávný pochod „hrdosti“ to pěkně ukázal. Zatímco o akci homosexuálů bylo slyšet po celý týden a ještě i dřív, než začala, o tom, že by se někde někdy konala akce Hnutí pro život ČR, jsem neslyšel z médií už léta! Minulý týden proběhl Světový den mládeže ve Španělsku. Pokud o něm média vůbec přinesla zprávu, pak jen v souvislosti s protesty, které tato akce vyvolávala. Na nějakém místě se na šest dní shromáždí na dva miliony lidí, a média to vůbec nezajímá! A proč? Protože jde přece o křesťanskou akci, tak nač se tím zabývat…

Zpět k pochodu homosexuálů. Ten pochod byl vlastně jen vyvrcholením týdenní akce, během které, jak se vyjádřil jeden z pořadatelů v rozhlase, „si každý něco našel“. A to je právě na tom ďábelské. Během týdne totiž byly i různé koncerty, ale taky bohoslužba – v rámci akce! Která církev se uvolila k tomu, aby uspořádala bohoslužbu a veřejně tak tuto akci dokonce podpořila?! Doufám, že aspoň ne katolická![1] To už je úplně zvrácené.

Spoustu lidí nevěřících totiž ani nenapadne, že by na tom, že akci podporuje i církev, bylo něco špatného. Přesně podle slov, že si „každý něco najde“. Ale není to tak. Účastí na akci, ať už samotném pochodu nebo na nějaké doprovodné akci, přece dávám najevo svůj postoj a podporu.

Den před sobotními pražskými koncerty na závěr celé akce jsem byl na vystoupení kapely Charlie Straight – ne v Praze, ale u nás na Moravě.  Kdybych býval předem věděl, že o pouhý den později podpoří svou účastí taky Prague Pride, tak bych tam snad ani nešel. Nemohl bych tam jít s vědomím, že něco takového podporují.

Prague pride byla prezentace způsobu života, který není normální a správný. Kulturními akcemi a řečmi o toleranci se jen maskoval veřejný projev, přihlášení k tomuto způsobu života, vždyť už jen podle názvu akce jsou účastníci na svůj styl života hrdí. Pražský primas Duka se o akci správně vyjádřil, že „je zřetelné, že se nejedná o otázku práva menšiny na toleranci, ale o propagaci uvolněného životního stylu, který není zodpovědný, důstojný a krásný“ a že “akce jako Prague Pride propagují uvolněný sexuální život a destabilizují společnost.“[2] Je to tak, nejde o projev názoru, ale o propagaci uvolněného sexuálního života.

„Hřích nenáviď, hříšníky miluj“, prohlásil kdysi svatý Augustin, učitel církve. Já si tato slova zvláště ve chvílích, kdy slyším o něčem takovém, vždy připomínám. Augustin to vyjádřil velice přesně. Jako křesťan neprotestuji proti homosexuálům jako takovým. Vždyť Bůh miluje každého, obětoval se za každého, i za homosexuála. I takoví lidé si zaslouží úctu jako osobnosti. Ovšem jen potud, pokud neprezentují veřejně svůj způsob života. Jestliže někdo jde proti obecným hodnotám a svým postojem znevažuje vše dobré a uvádí i druhé na bludnou cestu tím, že svůj způsob života označuje za správný, pak si mou úctu nezaslouží. Pak už křesťanovi zbývá jediné – modlitba a pokání. Neustále prosit za tento svět a neustále si připomínat výrok sv. Augustina.

Příkladně nedávné dvě události, které měly co do činění s církví. O pražském pochodu „hrdosti“ média[1] informovala víc než dost, tuto akci nebylo možné přehlídnout nebo o ní nevědět. Tím spíš, že ji veřejně podpořil i pražský primátor. Ve stejnou dobu, kdy došlo k vyvrcholení celé akce, se na protest proti tomu uspořádal v Praze také pochod pro rodinu. To se do médií dostalo vlastně jen díky tomu, že to bylo v kontrastu s akcí homosexuálů a leseb. Jinak by to prošlo naprosto bez povšimnutí. I tak to ale byla spíš jen zmínka, přímo na kameru nenechali mluvit nikoho z účastněných, aby náhodou nemohl prezentovat a vysvětlit svůj postoj.

Druhá událost, už vyloženě církevní, byl právě skončený Světový den mládeže v Madridu. Toto setkání se ovšem do historie Světových dní zapíše přesahem politickým. Bohužel bylo uspořádáno v zemi, která, ač se to možná z pohledu středoevropana nezdá, prochází krizí a taky předvolebním bojem. Bojem, který si tuto událost vzal jako takové rukojmí. Spousta lidí protestovala proti této akci s tím, že si to Španělsko v současné době nemůže dovolit. A média toto převzala. Vlastně jenom toto. Nebýt protestů, ani by Světový den nejspíš vůbec nezaznamenala, přinejmenším jeho začátek.

Za celý týden se opravdu nikde neobjevila skoro žádná zmínka. Pokud někde přece jen, pak to bylo v hanlivém duchu. Když už novináři nechají na kameru promluvit protestující, proč se neobrátí taky na druhou stranu, na církev? Protože by se dozvěděli, že je to jinak. Že takováto církevní akce se organizuje nezávisle na státních rozpočtech vlád. Platí se z prostředků církve, účastníci si většinu nákladů hradí sami, pouze například u nás v ČR biskupství může (a taky nemusí) pro poutníky uvolnit nějaký příspěvek.

Dále: v Madridu bylo na 30 000 dobrovolníků. Lidí, kteří pomáhali s organizací ve svém volném čase a zadarmo. Tak jaképak náklady španělské vlády? A to, že setkání bylo ve Španělsku, tak o tom bylo rozhodnuto už před 3 lety v Sydney, kde papež vyhlásil Madrid jako příští město, ve kterém se Světový den mládeže bude konat. Ekonomická krize byla tehdy v zárodku, ale nikdo nemohl tehdy vědět, jak se dotkne Španělska.

Proč média, když řeknou A, nemůžou říct rovnou taky B? Proč si to musí člověk sám zjišťovat? Nehledě na to, že většinu lidí, kteří jsou mimo církev a nijak zvlášť se o ni nezajímají, ani nenapadne v zájmu objektivity dodatečně si zjišťovat, jestli média přinesla skutečně pravdivé informace a jestli měla objektivní pohled.

Dnes (neděle 21. srpna, pozn. aut.) jsem se schválně díval na zpravodajství jak na ČT, tak na Nově. Na ČT byla krátká informace o tom, že papež skončil svou návštěvu (ovšem bez obrazového doprovodu, který měli jen z vigilie), až pět minut před koncem Událostí. Stavba pražského okruhu měla pro Českou televizi asi mnohem větší informační hodnotu než hlava církve a dva miliony účastníků Světového dne. Doufal jsem, že aspoň Nova bude lepší, ale v přehledu hlavních zpráv papež nebyl zmíněn vůbec, a po nějakých 10-15 minutách už jsem se dál nedíval. Ztráta času.

Předtím, než jsem začal psát tento článek, jsem se mrknul ještě na zpravodajství internetových deníků k návštěvě papeže. Idnes jako poslední informaci uvádí jeden odstaveček o proběhlé mši, ale o samotném odletu papeže už nic. Novinky.cz pak jako poslední mají informaci o tom, že při vigilii pršelo a vítr sebral papežovi pileolus.

Vždycky jsem si myslel, že Česká televize je serióznější než privátní televize a že tedy i její zpravodajství bude vyváženější. Teď je mi už definitivně jasné, že tomu tak není. Od zítřka si raději místo Událostí budu pouštět Toulky českou minulostí. To mě zabaví aspoň na tři roky, a pak se zas něco najde. Jenom ne televize!

Uplynulo pár minut a někdo mi volal. Volala moderátorka z Radiožurnálu, že by moc stáli o to, abych svůj text blíže vysvětlil naživo. Na závěr totiž volají i vybraným posluchačům, kteří mluví do vysílání. Jenže jsem nevěděl, co přesně budu dělat v 12.35 hod, takže jsem to odmítl. Pak se ukázalo, že jsem to klidně mohl vzít, ale už bylo pozdě. O svůj důvod se tedy podělím aspoň teď, o rok později, tímto způsobem.

Věc se má tak, že velikonoční pondělí je z křesťanského hlediska stejné jako velikonoční úterý, středa, čtvrtek, pátek i sobota. Celý první týden velikonoc, od neděle do neděle, je v církvi ten nejslavnostnější a nejradostnější, a všechny všední dny v tom týdnu jsou si postaveny na roveň. Není tedy důvod, aby zrovna v pondělí byl státní svátek. V tento den rozhodně není kvůli náboženským důvodům, spíš kvůli tomu, že většina lidí vidí ve velikonocích jen nějaké svátky jara a pomlázku, a kdyby pondělí bylo pracovním dnem, těžko by se realizoval šmigrust a koleda. Takhle je to vyřešeno.

Z křesťanského hlediska je tedy významnější Velký pátek, den umučení Krista. Jak by bylo dobré tento den spíše strávit v tichosti a usebrání než pracovními starostmi! Zvlášť těžké to v tento den půstu musí být třeba pro věřící prodavačku v řeznictví, která prodává maso

Je bohužel jasné, že současný stav s Velkým pátkem se v nejbližší době nezmění. A ještě bláhovější je očekávat, že by dokonce došlo k výměně s velikonočním pondělím. Politici totiž takové články na internetu asi nečtou.

Proběhly údajně dva průzkumy zadané Českým rozhlasem, ze kterých je jasně patrná převaha pozitivních ohlasů na nové schéma vysílání ČRo 2. Drtivé většině lidí se současná podoba stanice Praha líbí. A tak není moc důvodů ke změnám.

Abych byl pokud možno co nejvíc objektivní, začnu tentokrát taky chválou. Minule jsem si posteskl, že z vysílání zmizeli nedělní externí hosté Dobrého jitra. A hle – minulou neděli se objevil ve vysílání František Novotný. Přitom byl avízován jak v tisku, tak v programu na webu. Pro většinu lidí to ale bylo příjemné překvapení, asi málokoho napadlo podívat se předem do programu. Z tohoto hlediska musím uznat mírné zlepšení ze strany rozhlasu.

Včera jsem si ke snídani pustil Meteor. Nemělo to chybu, dozvěděl jsem se spoustu informací a zajímavostí o spánku a hlavně – kromě instrumentálních předělů mezi jednotlivými kapitolami tématu zde nebyla žádná hudba (aspoň v té části, kterou jsem slyšel, což byla asi polovina). Přitom jde téměř o hodinový pořad. Takže jak je vidět, posluchač dokáže udržet svou pozornost na mluvené slovo a nepotřebuje po několika minutách slyšet stejně dlouhou písničku.

Navíc jde o pořad předtočený, nekontaktní, což je opět jen dobře. Ukazuje to, že takovéto pořady mají smysl.

Rovněž se mi líbí nedělní rozhlasový cyklus Hříchy pro posluchače rozhlasu. Otázka je, co přijde po něm.

Tolik pozitiva. A teď negativa.

1) Po poslechu Meteoru jsem nechal rádio zapnuté. Aj, chyba! V 9 hodin se totiž ozvala paskvilní znělka ČESKÝ ROZHLAS DVOJKÁÁÁ! A bylo po zážitku z poslechu. Jednak kvůli znělce samotné, jednak proto, že mi to připomnělo, že už vlastně neposlouchám stanici PRAHA, ale DVOJKA. Zlovůle pana Ostrého a spol. (není přece možné, aby v tom jel sám a všechno mu procházelo) pokračuje dál, bezohledně zničil název stanice starší než je on sám. Že je to jeho zlovůle, naznačuje fakt, že stanice Radiožurnál ani Vltava se jaksi nepřejmenovaly. Nemáme JEDNIČKU, ani TROJKU, ani třeba desítku. Jak tedy můžeme mít samotnou DVOJKU? Ano, ve většině států platí u veřejnoprávních televizí názvy podle číslování kanálů. A třeba Poláci mají i rozhlasovou jedničku, dvojku, trojku. Ale my máme vlastní názvy, tak proč je nepoužívat?

2) Obrovským zklamáním je pro mne pořad, který každý víkend uvádí Mistr Karel Gott. Měl tak masivní propagaci předtím, než se začal vysílat, že to zaujalo i mne. Ale stačilo mi první vydání, abych zjistil, že není o co stát. Pořad se vysílá doposud, ale kdyby jen jednou týdně, on se ještě opakuje i v neděli, a to dokonce v lepším čase, který by mohl vyplnit jiný pořad! Vážím si K. Gotta, ale toto nebyl dobrý nápad, a příliš časté uvádění může naopak Mistra znechutit. Přesto pan Ostrý tvrdošíjně trvá na tom, že repríza je potřebná.

3) K vysílání pro děti. Pan Ostrý obhajuje změny ve vysílání pro děti tím, že u druhého programu rozhlasu klesá poslechovost mládeže. Ptám se, čím je chce šéfredaktor získat zpět? Vysíláním Písniček od srdce nebo dechovky v poměrně atraktivním podvečerním čase? Určitě ne. Děti si raději pustí v televizi Želvy Ninja nebo Simpsonovy, a až bude venku déle světlo, budou venku. Pochybuji, že by denně čekaly na Domino. Nehledě na to, že se vysílá v době, kdy se sice řekněme rodina schází k večeři, ale co si k ní pustí? Televizní zprávy. Neznám rodinu, která by u večeře soustředěně poslouchala Domino.

Přiznejme si tedy, že rozhlas svůj boj o dětského posluchače prohrává. I nedělní pohádce v rozhlase konkuruje ta televizní. Možná by řešením mohl být vznik nové stanice, zaměřené na dětského posluchače. Něco podobného má Slovenský rozhlas. Ačkoli je slovenský rozhlas v krizi, má stanici zaměřenou na dětského posluchače – jmenuje se Junior. Vysílá pohádky, četbu na pokračování, ale i hudební pořady. Možná tudy vede cesta. Pro teenagery už tu máme radio Wave, ale pro ty mladší nic speciálního.

4) největší bolístka – hudba. Výběr hudby se nikterak nezlepšil. Na koho stanice Praha cílí svou hudbou? Abych odpověděl, dovolím si vzít jako příklad sebe. Je mi 32 let. Komerčním rádiím jsem dávno odvykl, neposlouchám je vůbec. Poslouchám veřejnoprávní rozhlas. V dnešní době možností internetu nejen ten český, ale i slovenský nebo o vánocích polský. Poslouchám většinou cíleně, tj. zapínám rádio pro konkrétní pořad a ne jen tak, jako vycpávku do ucha. Nejraději poslouchám Vltavu  nebo slovenský Devín. Mám rád pořady s duchovní tématikou nebo slovesné – rozhlasové hry, četby na pokračování apod. Pro určité pořady si odskočím i jinam, hlavně na Prahu.

Jsem celkem výjimka, co? Takovému člověku je těžko nějak vyhovět, řeknete si asi. Je to pravda a není to pravda. Je jasné, že od Prahy nečekám, že bude pouštět vážnou hudbu. Té máme dost i jinde. Taky poslouchám i „normální“ hudbu, mám doma spoustu CD hudebních interpretů, domácích i zahraničních. Není tedy těžké trefit se mi do noty, snesu toho spoustu. Co mi vadí, jsou hlavně odrhovačky, v jakémkoli směru. O vánocích nezpívám ani Narodil se Kristus Pán (odrhovačka). Proto mi vadí i neustále protáčení Karel Gott, Petr Muk, Zagorová, David apod. Víte, při poslechu čeho bych si řekl „tak tohle je opravdu dobré rádio“?

Třeba kdybych slyšel z rádia píseň Holubí dům, ale nikoli v podání Jiřího Schelingera, ale jeho syna Milana. Originál je sice vždy originál, ale verze jeho syna se mimořádně povedla, a je podle mne lepší než originál. Jenže to skoro nikdo nezná, každé rádio totiž pustí jen Jiřího Schelingera. Sám bych to neznal, ale mám tenhle kousek na jednom kompilačním CD. Když se tak dívám na svoji diskotéku, tak třeba jsem už dlouho (pokud vůbec kdy) neslyšel v rádiu zpívat třeba Robo Grigorova. To byly příklady z domácí provenience, když už tedy Jaromír Ostrý chce mít 75% hudby české. Což je další věc, je to podle mne moc. Ano, jsme v České republice, posloucháme Český rozhlas, ale všeho moc škodí. Podstatná je rovnováha. Příklady ze zahraniční hudby mě momentálně nenapadají, je čas článek ukončit, ať je vůbec k přečtení. Přece jen ale ještě věnuji odstavec dalšímu bodu.

5) Mluvené slovo. Mám tím na mysli různé rozhlasové hry, četby na pokračování apod. Jsou sice zachovány pohádky a hry pro mládež o víkendu po obědě. Ale jaksi, kromě momentálního nedělního detektivního cyklu, postrádám další rozhlasové hry. Je otázka, co přijde po detektivkách. Snad zůstane aspoň ten nedělní večer zachován pro dramatickou tvorbu. A četba na pokračování zmizela docela. Je jasné, že co se někdy natočilo, musí se jednou taky odvysílat. Tedy i memoáry. Upnout se ale výhradně na ně?  To není nejlepší nápad.

Za pár dní to budou dva měsíce od začátku neblahých změn. I když se historie neopakuje, moc bych si přál, abychom se tentokrát dočkali zpáteční změny. Nebo aspoň ze strany zodpovědných snahy o férovost, o komunikaci a vzájemné naslouchání. Otázka je, jestli jsou toho někteří lidé ještě schopni. Velmi by mě třeba zajímalo, jestli ti, kteří stvořili současnou podobu stanice Praha, tuto stanici vůbec sami poslouchají?  Jestli si každý večer přes týden naladí četbu memoárů? Jestli poslouchají Mistra Karla? Jestli vědí, co tak obhajují? To jsou otázky na závěr, co?

Vše začalo příchodem šéfredaktora stanice Jaromíra Ostrého. Ten dříve šéfoval v Brně, kde odvedl snad i dobrou práci. V Praze, a na Praze, ale tropí víc škody než užitku. Už změna názvu stanice, byť zatím není oficiální, vyvolala prudké reakce posluchačů. Dnešní Dvojka se názvu Praha nemůže zdaleka rovnat, a hlavně – pod pojmem dvojka si většina lidí vybaví spíš ČT 2.

Na webu Českého rozhlasu se rozpoutala vášnivá a ostrá diskuze nespokojených posluchačů. Nebudu zde opakovat mnohé výhrady, které už napsali ostatní a se kterými povětšinou souhlasím. Spíše se zmíním o tom, co jako nejbolestnější vnímám já a na co překvapivě nebyly téměř žádné reakce v diskuzi.

A tím je zmizení nedělních a svátečních Dobrých jiter, resp. toho formátu, kde byl ve studiu jeden externí host a měl na starosti celé vysílání. Komu vadili pánové Větvička, Novotný, Křesťan, Fousek, či paní Filipovská? Pamatuji doby, kdy tyto a ještě i jiné osobnosti připravovaly každé nedělní Dobré jitro. Pak přišla doba, kdy jednou za měsíc připravovali vysílání moderátoři ve studiu. Budiž, to se dalo snést. Pak už to ale začalo být čím dál častější, až někdy zjara 2010 externí hosté téměř vymizeli, jejich vysílání by se dala spočítat na prstech rukou.

Je pravda, že většinou si moderátoři stanice pozvali do studia nějaké zajímavé hosty, někdy naživo, někdy pouštěli ze záznamu. Ale zavést tento princip jako trvalé pravidlo a šmahem zrušit všechny, jejichž hlasy jsme poslouchali rádi a kteří měli vždy co říct, je vůči posluchačům dost nefér. To je málo rozhovorů s osobnostmi přes týden? To nemohli aspoň tu neděli ponechat jako něco svátečního?

Pokud už rozhlas usiluje o tříhodinový blok rozhovoru s jedním člověkem nebo nějakou dvojicí, navrhuji udělat to jinak. Na Vltavě dříve býval, a to právě v neděli, pořad Setkávání, který měl podobný princip jako nedělní Dobré jitro s hostem ve studiu. Akorát nebyl naživo. Oproti Praze měl ale výhodu, že byl sice kratší, ale nerušený velkým množstvím hudby. Setkávání však bylo zrušeno (nejspíš proto, aby nedocházelo k duplicitě s Dobrým jitrem na ČRo 2) a místo něj je komorní koncert.

Navrhuji tedy, aby bylo nějaké to Setkávání znovu zavedeno, v delším formátu, klidně třeba 2 hodiny, s malým množstvím hudby a s vysíláním na ČRo 3. Tím by bylo umožněno navrátit hosty do tříhodinového Dobrého jitra, ať už se bude tento blok jmenovat jakkoli.

Osobně však nevěřím, že by k návratu nedělních Dobrých jiter ještě kdy došlo. Je to smutné, že (z)vůle jednotlivců dokáže natropit tolik škody, a hlavně že neposlouchají přání těch, kdo je vlastně platí, tedy koncesionářů. Vždyť právě pro ty se vysílá, ti by měli určovat obsah a formu vysílání! Nebo se pletu?

Dnes je tomu přesně měsíc od zavedení změn, a ze strany rozhlasu žádná snaha o zlepšení a téměř žádná komunikace. Z míst nejvyšších dokonce vůbec žádná. Jak dlouho tohle ještě bude trvat?

Nářky jsou marné. Další slova už by byla zbytečná.

Zajímavostí u alba Abbey Road je fakt, že vyšlo zároveň i u nás pod značkou Suprahonu. Koupit si ho mohli ovšem jen ti, kdo měli v prodejně hudebnin známého. Ostatní pro něj museli na Západ, na burzu anebo si písničky nahrát z rozhlasu.

Více je toho negativního. A jednou z nejhorších věcí je, že, zvláště v poslední době, se zhoršené ovzduší, kterým byla vždy Ostrava typická, projevuje v celém kraji, zasahuje celou oblast severní Moravy a Slezska. A já už toho mám dost. Je to k uzoufání!

V médiích skoro každý den proběhne informace, že vzhledem k charakteru počasí letošní zimy vládne nad krajem smogová mlha s nadměrným množstvím škodlivin v ovzduší. A tato situace trvá téměř každý den už od začátku ledna. Nejvíc mě pak dokáže rozlítit, když slyším doporučení, že nemáme větrat a omezit pohyb venku a fyzickou aktivitu. To snad nemyslí vážně?!

Tohle je řešení?! To jako nemám chodit kvůli jejich doporučení do práce? Navíc pracuju nejméně polovinu času právě na venku, právě že vyvíjím fyzickou aktivitu. Mám prostě takovou práci. Řídit se těmito doporučeními můžou jen ti, kteří v práci sedí na zadku v dobře klimatizované budově, kde k proudění vzduchu ani nemusejí otevřít okna. Ale ne lidi jako já.

Úplně nejvíc mě ale ze židle nadzvedla reportáž v televizních zprávách z tohoto týdne. Zpráva informovala o tom, že zdravotní ústav v Ostravě letos pořídí nové měřicí přístroje pro monitoring škodlivin v ovzduší. Získaná data pak budou umísťována na internetu a zde také aktualizována, takže občané budou mít dobrou informovanost o stavu ovzduší.

Jenže co z toho? Co vyřeší, že budeme informováni o tom, kolik a jakých škodlivin se momentálně v ovzduší nachází? Jako důležitější vidím, jestli se s tím konečně bude něco dělat a ne jen o tom mluvit. Vždyť i podle statistik je Ostravsko nejznečištěnějším regionem ve střední Evropě! Ale kromě toho, že je to uvedeno ve statistice, to dále nikoho nezajímá.

Co konkrétně mě z té židle nadzvedlo, byla slova pracovníka zdravotního ústavu, který na kameru řekl něco v tomto smyslu (zkráceno):

„Pokud se budete chtít přistěhovat do našeho regionu, dozvíte se třeba, kde je to lepší, kde je to horší, můžete se rozhodnout, kde si koupíte rodinný dům. Když budete mít problémy se zdravím svým nebo svých dětí, dozvíte se třeba, proč to tak je.“

Vole!, pomyslel jsem si v té chvíli. Copak někdo soudný se sem bude dobrovolně stěhovat, když už ze zpráv dobře ví, jak to tady vypadá?! Ještě navíc, pokud má děti?! To by musel být blázen.

Být informovaný o nějakém problému je jedna věc, ale řešit ho prakticky druhá. A právě praxe zde chybí. Co hodlá moravskoslezský kraj, potažmo náš stát, dělat pro to, aby se životní prostředí zlepšilo? Doposud neudělal snad nic. Jen se oznamují holá fakta. Kdysi to byl problém převážně Ostravy a dalších okolních měst s průmyslem, dnes už tato smogová oblast zasahuje území o rozloze desítek kilometrů čtverečních.

Jak to vyřešit? Jedním z možných řešení by mohl být útěk. Prostě se odstěhovat jinam. I Praha je na tom v této věci líp než Ostrava. Jenže jenom v Ostravě žije na 350 000 lidí, celý MS kraj má nějaký milion obyvatel. Nemůžou se všichni najednou odstěhovat. A tak jsou prostě odsouzeni dál dýchat smog, dále sledovat údaje o množství škodlivin, dále nevětrat, dále si pasivně ničit zdraví. Kdy už to skončí?!

Není nám co závidět. Problémů máme víc než dost, nejen smog. Třeba nezaměstnanost – ta je jedna z nejvyšších v naší zemi. I přes třetí největší město v zemi. Ale i přesto většině z nás nezbývá než žít zde. Začít s úspěchem někde jinde se zadaří jen některým.

Milá vládo, vzpamatuj se a konečně začni tuhle situaci řešit! Jinak bych se vůbec nedivil, pokud by jednou došla všem, kterým není lhostejné prostředí, ve kterém žijí, trpělivost a vzali vládu útokem.